Další akce Černýho uhlí 04 proběhla v neděli 28. 5. Jejím iniciátorem, vůdcem a guru byl Mike, zdatný to turista a ještě lepší navigátor. V nádherném letním počasí se v ranních hodinách sešlo ve výlukovém autobuse směr Mokrosuky celkem 16 nadšenců, z toho dvanáct členů a členek spolku, tři jeho příznivci a podporovatelé a jeden pytel blech.

První část pochodu čítala dle odhadů našeho kápa cca 5 km a jejím cílem byla hospoda Ztracenka ležící na okraji malé vísky jménem Břetětice. Cesta k ní však nebyla bez úskalí neb se šlo mimo značené cesty, často po loukách či pěšinkami lesem. Jednou se dokonce musel „trouba“ Michal vydat na průzkum, ubíráme-li se správným směrem. Kromě kochání se krásnou přírodou jsme měli příležitost si i rozšířit obzory v oblasti dějepravy a přírodozpytu, například při pozorování prastaré lípy, kterou u cesty zasadil sám generál Laudon na cestě do bojů v Itálii. Zhruba v půli cesty jsme učinili delší přestávku, vyhrazenou na hraní vikingských šachů zvaných Kubb. V duelu celkem jednoznačně zvítězilo družstvo hochů, které se patrně lépe dokázalo vypořádat jak s těžkými povětrnostními podmínkami, tak i občasnými ataky frisbee přelétajícího z rukou dovedů Buldy a Dana. Nedlouho před cílem se skupina rozdělila na dvě poloviny – družstvo č. 1 šlo kratší cestou po silnici, zatímco družstvo č. 2 pod vedením samotného guru šlo – velmi výhodně – delší cestou přes potok, přes ohradník, kopřivami a zoranou brázdou; paráda.

Majitelé malebné hospůdky už nás očekávali, takže obžerství nestálo nic v cestě. Většina výpravy měla objednanou kachnu se zelím, k níž samozřejmě nesmělo chybět nějaké to pivo. Šmakuláda to byla ohromná, leč v kombinaci s pivem a horkem takřka smrtící, takže … … … … … … … … … … … … (zde si laskavý čtenář doplní dění v hodině následující po žranici; autor článku bohapustě vytuhnul na lavičce).

Vlak z Hrádku u Sušice, kterým jsme měli jet domů, má pravidelný odjezd v 15:50, takže kolem druhé hodiny odpolední jsme se se Ztracenkou rozloučili, abychom následujících zhruba 5 km pohodlně stihli. Cesta byla pojata opět dobrodružně, nechyběly kopřivy a rozběsněná horská bystřina (chcete-li potůček), kterou někteří bosky brodili, jiní přecházeli ekvilibristicky po padlém kmeni. Poslední metry byly kvůli příšernému vedru již poněkud úmorné, takže jsme vzali zavděk stínem za nádražní budovou, ve kterém jsme nabrali něco sil na zpáteční cestu.

Po lehkém strašení paní výpravčí ve stylu „vlak stojí rozbitej v Sušici“ se nakonec zelenožlutá mašinka přece jen objevila, mohli jsme tedy vyrazit domů – cestu většina proklimbala.

Parádní akce, zájemci o další ročník? 🙂