Pro příznivce mírného pohybu[1] protentokrát nachystalo Černý uhlí možnost nadýchat se svěžího vzduchu v širých hvozdech šumavských. Pestrý program nabídl procházku, zvířátka, výhledy i posezení nad trochou dobré krmě, takže se nelze divit, že účast byla poměrně hojná a čítala úctyhodných patnáct kusů (ve složení 10 chodců, 3 mimina, 1 hospodský povaleč s manželkou).

Ranní sraz proběhl dle dohody a řádně, nicméně lehkou vadou na kráse bylo zjištění, že od Nýrska nás čeká výluka. Po jistých obstrukcích jsme se konečně usadili a vyrazili vstříc krásnému dni. Dobře zajištěný pitný a stravovací režim se postaraly o to, že drobná svízel v podobě výluky nedělala nikomu vrásky na čele. Jako bonus nám autobus umožnil vystoupení na Špičáckém sedle, takže jsme ušetřili nějaký ten krok a především výškový metr a mohli neplánovaně zdolat i 1214 m vysoký vrchol Pancíř. Počasí nám vysloveně přálo a po mnoha deštivých dnech se konečně ukázalo slunce, které už i mělo patřičnou sílu. Dobře naladěni jsme stoupali vzhůru, o zábavu se průběžně staral především Holáč a jeho povoz s vyskakujícím kolečkem, který v terénu prokazoval neocenitelné služby (Hanka: „Kdybych to nepotřebovala, tak to tady zapálim.“).

Po lehké gastropřestávce na Pancíři jsme už nelenili a metelili směrem k hotelu/restauraci Belveder, kde jsme od jedné hodiny měli rezervovaná místa k obědu. Počasí se poněkud pokazilo, slunce se schovalo za mraky a dokonce spadlo i pár kapek, naštěstí se jednalo jen o krátkou přeháňku. Před restaurací jsme se uvítali s Anet a Qrulem, který se obětoval pro kolektiv a dopoledne soudcoval klání v malé kopané. Vkročivše do šenku, byli jsme dosti překvapeni, že o naší objednávce nikdo nic neví. V lokále však nebylo právě narváno, takže jsme si společný stůl vytvořili svépomocí a chutě se jali vybírat něco k snědku. Radost nám nezkazil ani fakt, že pro celý stůl byl k mání jediný jídelní lístek, který nota bene Michal musel přinést bůhvíodkud. Asi po patnácti minutách, které jsme mohli strávit rozjímáním, protože nikdo z personálu si nás nevšímal, jsme si konečně mohli objednat vytoužený oběd a většina též medovou třináctku.

Čas oběda uběhl velmi příjemně a zvolna bylo načase přemýšlet nad odchodem na kýžený vlakový spoj, když jsme zjistili, že venku leje jako z konve. Mraky nejenže se nerozehnaly, ale naopak seděly nad kopcem a výhled na změnu k lepšímu byl veškerý žádný. Kamarád Qrul s kamarádem Bártošem usedli do auta, které si nechali přistavit až ke dveřím hospody, a odjeli do tepla svých domovů, takže zbytek výpravy složený vesměs z těhotných žen, nemluvňat a mrzáků se v průtrži mračen vydal na vlak po svých řídíce se heslem, že Uhlí je vodě nerozpustný. Asi kilometrová štreka bohatě stačila na to, aby většina z nás byla promočená, jak se říká hezky česky, durch und durch. Nikomu ale panující nečas nevadil, ba naopak. Shodli jsme se totiž, že už je to pěkně dlouho, co jsme si naposledy na vlastní kůži užili takový príma slejvák.

Zábavnou tečkou za výletem byla cesta autobusem, kde Uhlí převzalo roli asistenta řidiče a na průběžné dotazy, chce-li kdo vystupovat, hlásilo pohotově „nikdo“, s postupem času již automaticky a bez ptaní ostatních spolucestujících. Závěrečnou hlášku si připsala opět Hanka, když už v Klatovech na nádraží na dotaz jakési dobré duše, nepotřebuje-li pomoct s kočárem, odvětila suše: „To je dobrý, já mam manžela vola.“

Zážitkový výlet se vydařil, děkujeme za účast a těšíme se na další akci – kubbový turnaj, nebo chcete-li turnajový Kubb.

[1] © Bulda

[Ukázat prezentaci]